Kdo byl Jan Nouza?
Text: Miroslava Kolouchová
Jan Nouza (2. 1. 1944 – 23. 1. 2013), spisovatel, publicista, scénarista…. ale především Lužničák a Jihočech “tělem i duší”.
Narodil se v Lužnici, v rodině rolníka na statku, kde jeho rod sídlil již od 16. století.
Na prahu dospělosti utrpěl těžký úraz. Následovalo dlouhé léčení a po něm zůstal Jan trvale upoután na invalidní vozík. Celý jeho svět se zmenšil na domov a rodnou obec. A on tu našel sílu k tomu, jak jednou řekl pro časopis “ Vozíčkář”: “aby se místo rukama začal živit hlavou”. Začal psát fejetony, krátké povídky, publikoval již v roce 1965 a postupně svou publikační činnost začal rozšiřovat i o pomoc pro svaz tělesně postižených. I přes svá zdravotní omezení dokázal navázat prostřednictvím své práce a činnosti kontakt s
mnoha lidmi a získával mezi nimi přátele. Měl k tomu všechny předpoklady. Vstřícnost, pracovitost,pochopení, skromnost a obrovskou pokoru ke světu, který ho obklopoval. Celý život se dokázal pořád něčemu učit, vzdělávat se, nezůstat na místě ani na chvíli
Už ve svých dvacetipěti letech převzal k psaní kroniku obce a vedl ji neuvěřitelných čtyřicetčtyři let. Stal se znalcem osudu naší vesnice, její historie, jejího života a jejím milovníkem. Dokázal vstřebávat a ukládat do sebe kouzlo a krásu jihočeské krajiny, lásku k ní a pak ji sám ve svém psaní, ve svých slovech předávat jiným.
Je snadné jmenovat jeho práce:
Z návsi je k nám blízko, 1978
Nezůstat sám, 1984
Námluvy s jezevčíkem, 1986
Rytíři naděje, 1994
Třeboňsko v obrazech, 2007
Amor na útěku, 2006
Potkával jsem lidi – kniha rozhovorů, 2008
Lomnicko v obrazech, 2010
…články, reportáže, scénáře, fejetony
Je snadné připomenout jeho ocenění:
Číše Petra Voka 2011
Cena ministra zdravotnictví Za dlouholetou práci ve prospěch lidí se zdravotním postižením 2005
Cena Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám
několik dalších cen od Vládního výboru pro zdravotně postižené
Ale je nesnadné najít ta pravá slova o tom, jaký opravdu byl.
Jednou jsme si spolu povídali o tom, jak se zhoršují vztahy mezi lidmi a zda platí úsloví,že “dobrý člověk ještě žije”. Jan tehdy řekl, že tomu pořád věří, že sice vidíme kolem sebe tolik špatného, ale přece jen se vždycky najde někdo, kdo ho o tom přesvědčí. Jak by se nám žilo, řekl tenkrát, kdybychom neměli tu naději, že to tak bude i v budoucnu. I kdyby ten dobrý člověk jen jeden byl!
Tolikrát jsem na tahle jeho slova myslela. On mi totiž tu svoji naději dokázal předat.
A když si teď kladu otázku, jak říci jaký opravdu byl, kdo on vlastně byl, tak mám najednou pocit, že už to vím. On sám mi napověděl názvem jednoho svého díla. Nazval jeden svůj román Rytíři naděje. A to on byl. Jan byl rytíř naděje.
Od 1. 5. 2014 probíhá veřejná sbírka na výše zmiňovaný pomník.